Dělba práce nebo univerzálnost? Odvěký problém mužů a žen…

„Co to po mě zase chceš?“ To teda dělat nebudu ani omylem! „Tohle není práce pro chlapa“ – „Tohle není práce pro ženu…“  Tak nějak to začíná. Jaké je správné řešení a co může vzniknout?

Každý začátek je těžký. Kdo byl na vojně, ten ví, že platí „těžko na cvičišti – lehko na bojišti“. Když jsem si přečetl další článek o zoufalém muži, kterého jeho přítelkyně nutí dělat domácí práce, zase šlo o jednostranný úhel pohledu. Muž = živitel. Ok – to platí. Muž samozřejmě vykonávající domácí práce od A do Z – proč ne? A co žena, vykonávající mužské práce? No to už je slabší. Zejména pokud sama ženské práce nezvládá.

Jsou práce univerzální. Může je dělat jak muž, tak žena. Pokud je dokáže jeden i druhý zvládnout a nesnaží se vyumělkovanou neschopností (muž) nebo tvrdohlavým, hádavým odmítáním (žena) se jim vyhnout, může dělba fungovat podle toho, kdo právě má čas na to onu univerzální činnost udělat. Uklidit, zalít květiny, vynést koš, zamést, umýt a utřít nádobí, utřít prach, dát špinavé prádlo do pračky nebo je vyprané pověsit…, to zvládne i dítě. Pak tu jsou činnosti jako nakoupení potravin a drogérie, mytí oken, starost o provozuschopnost auta, zařizování oprav, na které je potřeba odborník… Ani tohle není nutně záležitost jen jednoho typu pohlaví.

Nyní přijdou složitější práce, na které je potřeba mít už trochu „grif“. Žehlení, vaření, šití a oproti tomu drobné opravy domácího vybavení, vymalování, výměna žárovky, přidělání poličky,… Ale ani tady není jednoznačně nutné, aby tu kterou činnost vykonával pouze ten, komu „náleží“ víc.

Pokud se až dosud ve výčtu partneři dokážou zastoupit, je to výborné.  JENŽE realita je odlišná. Ano, tohle byly všechno práce v domácnosti, se kterými muž pomůže. Ale najednou narazí na zeď, postavenou z těch činnosti, které psychologicky nebo žensky logicky žena dělat NEBUDE. To samé je i obráceně – jsou práce, které muž prostě odmítne a šmytec. Pokud je nějaká shoda, je lepší rozdělit si všechny činnosti na ty, co mohou dělat oba a na ty, které dělá takřka výhradně jen jeden v páru.

Když tohle nefunguje a všechno dělá jeden, ten druhý vlastně není potřeba. V tuhle chvíli tento text čtoucí žena nadskočí a pomyslí si, že co s takovým neschopným chlapem, co s ničím nepomůže. Souhlasím. Ale bohužel se dnes množí případy, kdy stejně neschopná je žena. Co pak? Je přece jednodušší si takového partnera prostě do života nepustit než pak brečet, že „si dělám všechno sama či sám. Ale jak tomu předejít? No prostě si to zkusit.  Dokud je čas a jde to snadno.

Přijít na to, že to nejde, až po dvou dětech a pěti letech, že protějšek je prostě takový, jaký je a je to navždy? To je ovšem chyba, vzniklá na obou stranách. Tu ženy omluví tím, že byly zamilované a že si myslely, že muže změní. Muž jednoduše konstatuje, že byl vůl, co se nechal chytit… zpravidla na sex a teplé jídlo ráno, v poledne i večer…

Dnes je to všechno jinačí a lidé si všechno snaží hned usnadnit. Když všechno zvládnu sám a partnera potřebuji jen občas, tak proč se hrnout do společného života. Proč by se měla žena starat o neschopného muže – proč by se měl muž starat o neschopnou ženu? Dnes jsou ženy, fungující jako muž a muži, co dokážou to, co žena. (Jistě - s výjimkou rození dětí a „výroby“ sperma pro jejich početí) Oba mohou žít z velké části samostatně a odděleně a oba mohou žít spolu v dobré symbióze.  Ostatní, nevyvážené a nevyvážitelné dvojice, budou i nadále spolu bojovat každý o svoje „místo na slunci“…

Jen - oboje může vést k extrémům. Jedni se budou trápit společně a ti druzí na svoje trápení zbudou sami.

P.S. Takže – když dělba práce tak rovná pravidla bez výjimek. Když univerzálnost – tak také bez výjimek (jen to pravidlo potvrzující výjimky s materiálem pro početí a vlastní narození potomka – to platí a platit snad ještě chvíli bude…:-) )